Opalice

Osada Opalice – jihovýchodně od středu osady je rozprostřeno 12 mohyl z doby bronzové, halštatské a laténské. Ves má dvorcový charakter se selskými usedlostmi z XVI. století. Dům č. 11 je zdoben sgrafity, v č. p. 10 se nachází pozdně gotický patrový špýchar.

Opalický Betlém 2021

Jak to bylo se zázrakem u dubu v Opalicích?

Při cestě z Kamenného Újezdu do Opalic si na začátku vsi nelze nevšimnout mohutného kmene dubu, který se těší pozornosti místních i návštěvníků již několik století. Kdysi rozložitý strom se zelenal ještě na konci 18. století, ale již tehdy na něm visel velmi starý obraz připomínající zázračné zachránění dvou cisterciáckých mnichů z nedalekého kláštera ve Zlaté Koruně, které se podle barokních svědectví mělo odehrát právě před šesti sty lety. Husitská vojska vedená prý samotným Janem Žižkou přitáhla 27. října 1420 ke klášteru a rozložila se na blízkém návrší. Tehdejší opat Rutger (†1444), představený kláštera, prý vypravil neprodleně posla do královských Budějovic s prosbou o okamžitou ozbrojenou pomoc, protože nepřátelé jsou odhodláni zaútočit nejpozději příští den ráno. Pomoc však nedorazila, a tak husitské vojsko zaútočilo a vyplenilo bohatý klášter. Většina mnichů v čele s opatem Rudgerem včas uprchla, ale zbylé řádové bratry husité zavraždili, dva upálili a sedm pověsili na lípě u hlavní klášterní brány, nedaleko kostela sv. Markéty.
Podle legendy dva ze zlatokorunských mnichů tehdy utekli, aby se skryli v dutině kmene mohutného dubu v Opalicích, kde zůstali díky modlitbám k Panně Marii Kájovské svými pronásledovateli nezpozorováni, a tak přežili.
Někdy v polovině 17. století byl na opalický dub zavěšen obraz připomínající zázračné zachránění mnichů. Protože však od počátku trpěl povětrností, byl opravován v letech 1667, 1730 a 1768 na náklady budějovické měšťanské rodiny Borchamů a roku 1820 jej nechala renovovat Magdalena Weiberzahnová také z Českých Budějovic.
Další obnovu si obraz vyžádal v letech 1863, 1905, 1992 a naposledy v letošním roce. Péči a údržbu však potřeboval i samotný dub, který postupně chátral. Již v roce 1884 zaznamenal návštěvník po prohlídce jeho zbytků, že „zub času vyhlodal takřka celý příbytek v nitru jeho.“

O pět let později už měl stříšku a v roce 1903 se dostal na seznam přírodních památek, „jejichž zachování z vědeckých a esthetických důvodů jest žádoucno.“ Dva roky poté proběhla větší oprava stromu i obrazu na něm.
V zimě roku 1929 napadlo velké množství sněhu a v nedalekých Litvínovicích byl naměřen rekordních mráz - 42,2 °C. Tehdy se opalický dub značně naklonil a hrozilo jeho poškození. Znalec místní historie újezdský kaplan Karel Rada podnítil obnovu, na kterou se od Ministerstva školství a osvěty v Praze podařilo získat příspěvek 1500,- Kč. Tuto rekonstrukci vedl v roce 1930 opalický starosta Tomáš Štindl, který zajistil u opalických sousedů dovoz potřebného materiálu. Vyzdění dubu provedl újezdský stavitel Václav Limpach, železné obruče, skoby a vyztužení zhotovil újezdský kovář František Benda. Velká oprava proběhla znovu v roce 1992 a naposledy v letech 2019 – 2020, kdy se vše podařilo dokončit nejen za přispění obce, ale i díky vydatné pomoci a zájmu sousedů opalických, kteří si svého symbolu velmi váží.
To ostatně s patřičnou dávkou humoru ukázali všem návštěvníkům opalických slavností 27. září tohoto roku, kdy byl opravený dub slavnostně odhalen jako připomínka událostí z roku 1420.

Bylo, nebylo? Jak to vlastně všechno bylo?

Studium historie prokázalo, že velká řada legenda, tradic, nebo chcete-li pověstí má základ ve skutečných událostech. V našem případě je pravdou, že husité skutečně vyplenili zlatokorunský klášter na podzim roku 1420. Pravdou ale také je, že opat s většinou mnichů už v té době v klášteře nebyli, neboť včas odešli na své statky v Dolním Rakousku. To ještě samo o sobě nevylučuje, že se někteří zbývající řádoví bratři mohli zachránit útěkem a nalézt úkryt v opalickém dubu.
Při pátrání po kořenech zázraku je však nápadné, že se první doklady o obrazu a tedy legendě objevují až kolem poloviny 17. století. Tou dobou v Evropě právě končila třicetiletá válka (1618–1648). Dvě generace různou měrou zažívaly bídu, hlad a strach z válečného stavu a vojáků, kteří se smutně podepsali i na naší obci. V roce 1628 bylo Kamenném Újezdě vypáleno 22 usedlostí, tedy polovina vesnice a nedaleký Kosov stál zcela vypálen a bez obyvatel. Ještě dlouho si místní pamatovali svátek Božího těla v roce 1620. Tehdy v nedalekém Boršově vtrhli uherští vojáci během mše do kostela, kde povraždili přítomné věřící a faráře rozsekali na oltáři. V době, kdy selhala světská moc a především spravedlnost, kdy byli obyčejní bezbranní lidé vystaveni nepředstavitelným hrůzám a strachu o své blízké, není divu, že se obraceli s prosbou o pomoc k nebesům. Alespoň duchovní útěchu nalézali vysílení obyvatelé v poutním místě v Kájově nedaleko Českého Krumlova, jehož patronka, Panna Maria činila mnohé zázraky. Tehdy se z ruin, zbývajících po husitských válkách, začal také znovu zvedat klášter ve Zlaté Koruně, který podporoval i obnovu kájovského poutního místa a věhlas zdejší patronky.

Je tedy zřejmé, že nikoliv středověk, ale až snaha o obnovu víry a zájem o historii v době baroka vybudovaly na povědomí o skutečných historických událostech legendu o zachránění zlatokorunských mnichů za pomoci Panny Marie Kájovské. – Bylo, nebylo? Mohlo být! – Důležité však je, že nejen naši předci, ale i my se staráme o záchranu kulturního dědictví, naší identity a paměti, které, stejně jako legendy mohou po staletí vyrůstat právě z kořenů jednoho vykotlaného dubu.

PhDr. Roman Lavička, PhD.